O lásce a její smrti
Za sdcem za snem,
tam v klidu usnem,
ve tmě černé jako havraní křídla,
bude tam vždy dostatek jídla,
nebod láska žaludkem prochází.
a na hrudi v oblasti srdce se nachází,
člověk celý život hladá duši spřízněnou,
jen si neuvedomí že duši vysněnou.
nemuže tak jednoduše potkat,
nelze se setkat,
protože je to tak krásné.
že v mysli to zustává užasné,
tím to vše končí.
U představy z venčí,
realita je však tvrdá,
odpočinek mysli mi nedá,
proč vše se má tak,
proč né onak?
Co to znamená v čase uváznout?
Nemoct dál svou osobnost posunoutt,
ztratit se v lese kde krouží supi draví,
chcou vše co je na nás drahý,
zarmutek, stesk a štěstí,
věříme že lásku věští,
když milujem ze srdce,
zaklad začíná u našeho otce,
svatého stvořitele.
K tomu každý nakonec dojde.
Až jeho těle z mladí sejde.
Ležet na smrtelné posteli bude,
a víra a touha po lásce mu zbude.
Odnašíme si ze zdejšího světa jen zkutky svoje,
a všechny majetky nejž sou tvoje,
zustavají zde naším dětem,
které jsme bud milovaly,
a nebo nemilovaly.
Dítě milované nám leží u nohou,
pláče nad naší další cestou.
A mi umíráme v lásce a vstupujem
s pokojným srdcem dále.
Za naší smrtí nevěstou.